Budapešť v barvách Fridy Kahlo

Téměř dva krásné sluneční dny v Budapešti, desítky dojmů, barev, vzpomínek. Prvních pár obrázků připravilo už ranní setkání na Florenci. Rozespalé tváře, dva zapomenuté pasy a ve finále spokojená cesta za hranice běžných školních dní v Praze. Brzy zapomínáme na počáteční peripetie a už se jen plní vzrušení těšíme, čím nás královská Budapešť překvapí. Jaké asi bude mít barvy, jestli budou její ulice plné davů, jako máme v Praze, zda si nás svojí kosmopolitní atmosférou podmaní, zda si ji my svým českým kouzlem získáme.
Více než šest a půl hodiny na cestě. Když se krátce před čtvrtou hodinou na autobusové stanici v Budapešti zvedneme ze sedadel žlutého autobusu, přivítá nás slunečné město v kráse babího léta a zdánlivou únavu překvapí čerstvý nával energie. Jsme na místě, shodíme teplem pohlazeni svetry a bundy a nadšeně vplujeme do ulic. Jednu krásu střídá jiná krása. Po chvíli poznání to přijde. Chuť jíst, chuť odpočinout si. V staré kouzelné tržnici doplníme zásoby, prohlédneme si stánky s řemeslnými výrobky, přivoníme k místním jídlům.
Budapešť, to jsou především nekonečné panoramatické výhledy na město nad řekou, to je široký Dunaj, budova Parlamentu, vůně štiplavé papriky v místních jídlech, staré kouzelné mosty, ulice plné atmosféry a útulných kaváren, dort Eszterházy, langoše, pyšný hrad nad městem, žluté tramvaje, nejstarší metro kontinentu s teplem jako léto na půdě a všude kolem přítomné rozevláté zapomenuté sny staré uherské šlechty, ale i sláva milované princezny Sissi.
Ubytování v hostelu nedaleko rušné Andrássyho třídy, jedna krátká noc, dlouhé rozhovory a mlsání v pokojích, pach starých zdí, spánek jako odměna, skromné snídaně, bílý chleba a margarín, studené vařené vejce, ale i horký čaj. Lehký pocit štěstí, že jsme tu spolu.
Po snídani a krátké procházce probouzejícím se městem, obhlídce budovy Parlamentu a zastávce při Památníku holokaustu na břehu Dunaje vzdáváme chůzi, za mostem naskočíme do lanovky, kterou zdoláme strmý kopec před sebou. Na jeho vrcholu nás čeká Národní galerie a výstava mexické malířky, která nezná fádnost, která barevnými obrazy překrývá vlastní ubolené dno a jeho černo-bílé tmy, co mluví z duše, co jedinému významu, smyslu, jediné hloubce podvolí celý svůj život. Jeho všechny symboly. Protože po hrbolatém povrchu nelze kráčet špatně obutý. Protože zout se chce sílu největší.
Chvíli jen mlčíme a díváme se, dáváme prostor barvám, motivům, znakům zdánlivě neznámé středoamerické malby, ať mluví, ať zpívají a křičí, ať tím svým mnohobarevným zvukem zasáhnou ty naše ticha. A pak to přijde, začneme si uprostřed těch obrazů povídat, filozofovat, plout po povrchu, i nořit se hloubkou, vrstvami a tajemnem surrealistických portrétů a zátiší. Silné a originální jsou občas interpretace maleb, vážnost střídá výbuch smíchu, zkrotit ho může jen přísný pohled kustodů.
Umění je vydatná potrava, to ano, avšak jen pro duši, žaludek nelze jen tak obelhat. Přišel čas naplnit i břicha. Dobrý maďarský oběd je posledním jídlem v Budapešti. Poté, co si prohlédneme Baziliku sv. Štěpána, projdeme se a zásobíme na cestu autobusem spět do Prahy, vlezeme do hlubin poznat poslední atrakci tohoto města. Staré, teplem prodýchané metro a blížící se pradávná mašina. Budapešťským finále je další autobusová stanice a náš zelený autobus. Zdlouhavá cesta ven z metropole Maďarska. Jsou jistá nekonečna, která nelze chápat, stačí se dívat na proměny mizícího velkoměsta celou hodinu z okna, kdy jedno sídliště střídá druhé a za ním už jen zástupy jeřábů napoví, že zde se rodí nová městská čtvrť. Jakoby přestat stavět znamenalo konec civilizace.